Dneska už máme spoustu spřátelených zemí, a proto nám nic nebrání v tom, abychom jezdili na dovolenou do ciziny. Už nám nejsou k dispozici jenom nějaké další země, se kterými jsme zavření za železnou oponou, které jsou stejně ubohé nebo ještě ubožejší než ta naše. Spousta zemí je nám dostupná, protože do nich vlastně ani vízum nebo něco podobného nepotřebujeme, a naše úřady už vůbec o souhlas s takovou cestou prosit nemusíme.
Do ciziny můžeme jezdit snáze než dřív i proto, že už máme svoje peníze. Sice ne plně konvertibilní, ale dost dobré na to, abychom si je během chvilky vyměnili za jakékoliv jiné. Nepotřebujeme devizový příslib, nikdo nám nestanovuje, kolik si jich můžeme vyměnit nanejvýš, a kvůli neviditelné ruce trhu nás při takové výměně nikde neberou na hůl. Někde je dráž, někde levněji, ale nikde nás vysloveně neokradou a ani se nemusíme nechat.
Cestovat můžeme různými dopravními prostředky. Po zemi, po moři nebo klidně i vzduchem. Protože si můžeme dopravní prostředek za svoje peníze vybrat. A vybíráme si.
Můžeme jezdit i sami na vlastní pěst, i s cestovními kancelářemi. A můžeme si vybírat, protože díky kapitalismu nejsme občané druhé kategorie. Až na pochybné firmy nehrozí, že by nás nakonec nechali na ulici, protože nás předběhli třeba západní Němci s jejich tvrdou měnou, jež je lepší než ta naše. A pokud by nás někde zkoušeli napálit, vždycky si můžeme vydupat svoje. Pokud si na to troufáme, ale to už je naše věc, nikdo nám nezakazuje se bránit.
Můžeme jezdit, kam chceme. A můžeme se odsud kdykoliv zase vrátit. A řídit se musíme jenom tím, co po nás chce přijímající země. Tam jsme hosté, tam musíme ctít i odlišná pravidla a omezení. Ale to nás nemusí mrzet, protože my na oplátku můžeme žádat ctění našich pravidel u nás.
Stačí si tak jen vydělat, vybrat si a vyrazit. Kdy chceme a kam chceme. Ne jako kdysi, kdy nám do toho mohl mluvit kdekdo. A to je dobře.